…alespoň někdy, v některých situacích – chce se mi dodat. Po letech soužití s Anežkou, setkávání se s dětmi s autismem, s jejich rodiči a blízkými je podle mého názoru nejjednodušší a nejúčinnější metodou předcházení problémovým situacím, tedy prevence.

• Vzteká se Vaše dítě v obchodě, chce sladkost, jednu, druhou, třetí, křičí, běhá, kope? Neberte ho s sebou…
• Bojí se Vaše dítě jezdit tramvají, metrem, autobusem…? Nejezděte s ním těmito dopravními prostředky…
• Nechce Vaše dítě jíst to, co by správně mělo? Nenuťte mu jídla, která nechce…
• Utíká Vaše dítě při každé příležitosti z bytu, z domu, při procházce? Nehoňte ho…

Při přečtení předchozích řádek Vás možná napadají myšlenky typu "ale to se nic nenaučí", "nemůžu přece vyhovět každému přání", "musím své dítě něčemu naučit" aj. aj.

Souhlasím. Odpovědi "Neberte ho s sebou, Nejezděte, Nenuťte, Nehoňte…" se vztahují k situacím, kdy se objeví a opakují se jednou, dvakrát, třikrát. Platí pouze pro danou chvíli, určitý časový úsek. Abychom získali čas – čas promyslet si co a jak dál, jak na to.

Každá opakující se situace a reakce na ni totiž upevňuje v dítěti (i v každém z nás) určitý vzorec chování. Čím více opakování, tím více se vzorec zafixovává. Příklad – jdeme do obchodu, dítě chce sladkost, řekneme ne, dítě křičí, vzteká se, sladkost nakonec dostane. Příště zkusíme domluvu – řekneme si předem – sladkost nebude. Dítě v obchodě křičí, vzteká se – použilo vzorec chování, který jednou fungoval. A pokud sladkost opět dostane, potvrzuje se mu, že se chová "správně". Správně??? Ano, správně pro něj… Začne používat vzorec chování, který se mu "vyplatí", i v jiných situacích. Jiná stránka je, že tento vzorec chování patří mezi nežádoucí – tedy nepřijatelný pro nás, pro společnost. Ale to malé dítě, či dítě s autismem neví. Neví, že to má být jinak. Chybí mu sociální dovednosti (správně vnímat, chápat a reagovat v určité situaci), a to zejména dovednost správně reagovat. Potřebuje ji "nacvičovat". A nacvičovat ji opravdu správně, pokud možno od prvopočátku.Jenže to někdy z různých důvodů nejde. Pak je dobré počkat na vhodnější okamžik – až dítě mentálně dozraje. A do té doby se těmto situacím pokud možno vyhýbat – tedy využít metodu nazývanou prevence. Zjistím, že dítě zatím "není schopné" odejít z obchodu bez sladkosti, jet tramvají, jíst jiná jídla, než ta oblíbená – tak se těmto situacím na nějakou dobu vyhnu. Dokud společnými silami "nenatrénujeme" ten správný vzorec chování…

Jak tedy "nacvičovat" sociální dovednost správně reagovat na situace? Vycházíme z jednoduchého principu:

• A = spouštěč (chci sladkost v obchodě)
• B = určité chování (vztekám se, křičím, kopu)
• C = reakce druhého (dostanu sladkost)

Stačí vybrat si, co je pro mne osobně nejsnáze ovlivnitelné. C? Moje reakce? B? Chování dítěte? A? Spouštěč? Ve většině případů je nejjednodušší "nespustit" reakci, tj. vynechat spouštěč, tj. vůbec nevzít dítě do obchodu. A v daný čas je to i rozumné – v zájmu zachování našeho zdraví, duševní rovnováhy, energie pro situace příští.

"Nacvičování" sociálních dovedností má svá pravidla:

Potřebuji umět rozlišit, zda se opravdu jedná o sociální dovednost, či ne. Myslím tím použití takového druhu chování, které je přiměřené v určité situaci. Např. chci sladkost, vyjádřím svoji potřebu adekvátním způsobem. Někdy se stává, že zaměníme emoci za sociální dovednost. V čem je rozdíl? Emoce proběhne během 20 – 40 vteřin, navenek stejný projev chování po uplynutí této doby už by měl být pro nás signálem, že dítě chce něco vyjádřit. Konkrétně – první "vlna" křiku, kopání, vztekání = emoce, druhá "vlna", tedy delší trvání určitého chování = dítě nám něco sděluje, jde o způsob vyjádření (např. chci, nechci, bojím se, všímej si mě)

Potřebuji vědět, že každé "problémové" chování má svoji funkčnost – může se jednat o:

• Snahu o připoutání pozornosti = "všímej si mě"
• Snahu získat věc, aktivitu
• Frustraci např. z neporozumění situaci = "co se to děje?"
• Vyjádření nesouhlasu = "nechci, nemůžu, nejde to"
• Způsob komunikace = způsob vyjádření přání, potřeby např. i touha po neměnnosti
• Hranicotvornouaktivitu = "co ještě si můžu dovolit"
• Snahu o únik ze situace
• Vyjádření pocitů = strach, úzkost, nepohoda
• Sebestimulaci = "tohle chování mi pomáhá, abych zvládlo…"
• Obrannou reakci
• Vyjádření "něco mě bolí"
• manipulativní chování = nemá emoční podklad, po dosažení "cíle" dochází ke zklidnění v sekundách, můžeme odejít
• afektivní chování = i po uspokojení dochází ke zklidnění v minutách

Potřebuji znát možné strategie řešení tohoto chování. Zároveň potřebuji poznat strategie, které vyhovují mě i dítěti. Co se tím myslí? Pokud zvolím strategii, kterou mi někdo doporučil, ale mě osobně "nesedí", většinou nefunguje. Nebo mě vyčerpává, stojí mě příliš mnoho energie tuto strategii používat.

Mezi možné strategie řešení např. patří:

• Ignorace
• Převedení pozornosti
• Snaha o vyřešení problému – pokud vím, oč se jedná
• Verbální zklidňování – např. opakování jednoho slova uklidňujícím hlasem
• Používání hranicotvorných slov "stačí – dost"
• Neverbální uklidňování – v případě, že dítěti dotyk nevadí (např. chycení za ruku, hlazení po zádech)
• Vytvoření systému hodnot a rutiny – možnost setkávání s vrstevníky, přáteli, snaha často neměnit, na co je dítě zvyklé
• Klást si otázky – co dělám? Jak to dělám? Výborným pomocníkem je analýza chování, analýza prostředí, analýza činností – analýza i zapisování všeho, co předcházelo určitému problémovému chování
• Soustředit se i na okolí – pokoj, barvy, oblečení aj.

Potřebuji vědět, že jedině opakováním, používáním žádoucího vzorce chování v běžném životě, v každé situaci je možné problémové chování nahradit chováním vhodným.

Potřebuji vědět, že nacvičovat lze dvěma způsoby:

• Reakce okolí dítěti ukazují, kde jsou hranice, co si smí dovolit a co ne, chování okolí může poskytovat informaci o správné reakci, může nechat dítě "okoukávat" – v tomto případě jsou velkým přínosem pro okoukávání správného chování zdraví vrstevníci (pokud dítě pobyt mezi vrstevníky zvládne)
• hrou – dítě se učí určitou dovednost v uměle vytvořené situaci, bez emoční zátěže (např. doma – hra na doktora)

Potřebuji vědět, že existují výborní pomocníci – např. Obrázkový slovník sociálních dovedností, videa – nalezená na webových stránkách, nebo vlastnoručně natočená, hlas – hlas, který uklidní, hlas, který poskytne informaci.

Obrázkový slovník je kniha plná nakreslených situací a způsobu, jak se zachovat. Začínáme prohlížením, objasněním, oč se jedná, používáním – nastane situace, nevím, podívám se do knihy, použiju chování, doma i jinde.

Potřebuji vědět, že jde o "běh na dlouhou tratˇ", maraton, na jehož konci může (ale i nemusí) být nahrazeno chování problémové za vhodné. Jde o souhru různých faktorů, např. schopnost dítěte porozumět, schopnost vyjádřit se verbálně či jiným způsobem, trpělivost všech zúčastněných aj.

Potřebuji vědět, že problémové chování se nikdy nevyskytuje bez příčiny. Jen je někdy těžké příčinu odhalit.

"Každé chování je předvídatelné a každé zvláštní chování má svoji příčinu" zaznělo z úst manželů z Irska na mezinárodní konferenci o autismu. "Příčina se dá zjistit, je třeba klást otázky – sobě, okolí, dítěti…" – říkali manželé, kteří v Irsku vybudovali několik farem, kde žijí lidé s autismem.